Blog o tom, jak se dá krásně žít daleko od civilizace uprostřed přírody
Adélka je prostě mazlíček. Ať už chováte jakékoliv zvíře, králíky, slepice, kozy ovce, tak pokud máte zvířátek více, vždy se najde ze stáda jedno, které k vám přilne a vy k němu. A takové zvířátko si prostě k obědu nikdy nedáte. Necháte ho v klidu dožít. No a protože Adélka bude mít miminka, staví si pro ně pelíšek. Nikdo jí to neučil a přesto ví přesně co má dělat. A nikdo jí do toho nekecá, udělá si to podle svého a vždycky dobře. To jen my lidé si do všeho necháváme kecat a pak spoustu věcí uděláme blbě.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Já jdu krmit králíky a slepice . Pak půjdu k babičce a dědovi zahrát si karty. Za chvilku jdu domů koukat se na televizi .Musím zkontrolovat králíka , jestli má vodu a seno a ječmen. staví si hnízdo snad bude mít 10 mládˇat . Možná bude mít 11, ale aby je uživila . Mám 2 samce . Jeden se jmenuje Šedivák a druhý se jmenuje Filip.Ani nevím kolik mám samic , ale mám 3 oblíbené a mám je rád tak jsem je pojmenoval. První se jmenuje Štěpánka , druhá se jmenuje Princezna a třetí se jmenuje Královna. Toto jsem psal já Ládík jsem vnuk a je mi 10 let.
Jedno krásné dopoledne jsem hned u chaty našel tohle úžasné mládě strakapouda. A bylo tak hodné, že počkalo než si donesu kameru. Jen doufám, že ve zdraví vyrostlo a nyní nám jako velký kluk dělá společnost.
Někdy je potřeba ovečce pomoct s krmením. A je to stejné jako se všemi mláďaty. Malá ovečka se před chvilkou narodila a ještě má pupeční šňůru. Ale na rozdíl od lidí se má ihned čile k světu, a i když se jí ještě klepou nožičky, tak shání co je kde k snědku. Ke mě přišla nikoliv z lásky ale protože čekala, že dostane ještě mlíčko. A jak zjistila že nebude, honem zpátky k mamince. Tohle je úžasné pozorovat. Vypnete a ztratíte pojem o světě i o čase. Okamžik zrození. Opravdový zázrak.
Dnes byla venku konečně příjemná teplota a to nás doma nic neudrží. A protože jsme si vloni zrušili venkovní kuchyni, je načase jí nějak nahradit. Bude se zavařovat, dělat marmelády a pokud bude cukrovka, tak i báječný sirup. Novou už dělat nebudeme, protože konečně máme sporák (samozřejmě na dřevo) v chatičce místo krbovek, ale mít sporák i venku je super, třeba zrovna na to zavařování. Sice už má něco za sebou, ale ven stačí bohatě. Až zatvrdne beton, ještě to vylepším. Dnes i létaly včeličky, ale jenom dvoje. A dvoje zimu nepřežily. I to se stává ... Země je zatím rozmrlá tak na pět cm, v záhonech bahno, tak uvidíme jak to bude dále. Přece jenom, jsme 500 m/n. Vloni jsme 19. března už sázeli brambory. Jo, a dnes králík k obědu nebyl -:) -:) -:) , sežrali jsme ho včera -:)
Prostě nejchutnější masíčko
I když to kupované je zatím kupodivu dobré, není nad to si ho vyrobit.
1 litr mléka, 300 g cukru, 3 lžičky vanilkového cukru. Dáme vařit do hodně širokého kastrolu ( to kvůli co největší ploše odparu) a na prudkém ohni vaříme cca 15 min. Musí být při vaření pěna! Mléko potom slijeme do sklenice. Pozor, po vychladnutí ještě zhoustne, tak abyste nemuseli shánět sbíječku -:) Když tak za úplatu zapůjčím -:) -:) Už z něj máme vaječný koňak a nemá chybu!!!
Po dvou hodinách: ,, Já fe na to můžu vyfrat, fem sebou fláknul fo zem, mam dvě manfelky, rozbil fem fi hubu fo futro, to je f pudeli heee hhhh krk !"
Pozor - nová stránka nazvaná vzpomínky. Klikněte na: ,,více,
Poděkování Evince, neboť trpělivě snášela podrž, podej, přines, najdi, mám hlad, dal bych si kafe a ještě u toho všeho měla bezva náladu.... Prostě báječná ženská -:)
Už je tomu šest let, co mě Evinka vzala na první návštěvu ke své dceři. Bylo to v listopadu, počasí sychravé a mě se tady vůbec nelíbilo. Musel jsem se podle toho tvářit, protože jediné co mojí ženušku napadlo bylo to, že sem už mě nedostane. Uteklo pár měsíců a přišlo jaro. S Evinkou jsem sem jel jen aby nemusela jet sama, když chtěla navštívit dceru. Vše se zelenalo, kvetlo, ptáci zpívali, šli jsme se projít po jejich pozemku a ..... ...... Tady by byla hezká chata, vypadlo ze mě aniž, bych čekal jakoukoliv reakci od Lenky, dcery Evinky. Tak si jí tu postavte zaznělo. Nevěřícně koukám a ptám se zda to myslí vážně. Myslela! Na to že mě viděla podruhé v životě to bylo odvážné děvče. Zřejmě si myslela, že zůstane jen u plánů. No, neznala mě. Utekly dva měsíce a chatička sice dodělaná nebyla, ale už jsme v ní mohli spát. Stavěli jsme jí s tím, že sem občas přijedeme na dovolenou, případně na víkend. Jenže se nám tady tak strašně líbí, že jen velmi neradi odjíždíme byť jen na jeden den, když musíme něco někde zařídit. A tak se z nás stali lidé uprostřed přírody, kteří město opravdu nemusí. Že nejde spokojeně bydlet na 24 m2 ? Jde, a věřte že úžasně. Nuda? Ta je pro nás ve městě.
-----------------------
To je divný, ještě jsem jí nekoupil značkový hadry, zlato ani dovolenou u móře a pořád mě miluje.
Jo, kdybych jako kluk dával pozor, mohl jsem se od pradědy ledacos naučit. Ten měl co já matně pamatuji tak dvacet včelstev a jako malej jsem chodil pomáhat. No, pomáhat ... spíše se pléct. A hlavně točit klikou medometu. To vám byla zábava, to jsem miloval. A pěkně mě naštvali, když později strýc udělal pohon na elektriku. Ale i tak to pro dítě jako jsem byl já, bylo super. Pár žihadel jsem schytal a vědu z toho nedělal. A cucat plástve plné medu, hmmm, to bylo doslova žrádlo. A když byl hlad, prababička pekla přímo na plotně sporáku nezapomenutelné vdolky. Mimochodem ... dnes je pečeme také tak.
Uteklo pár desítek let a já už mám včely třetím rokem. No, pořídit úl a vše co je potřeba je sice drahé, ale vlastně to nejjednodušší. První včely se dávají (zvláštní v dnešní době, že jo). Jasně, nastudujete literaturu, mámo, dyk je to brnkačka, nic na tom není. A potom stojíte před ( vlastně za) úlem a čumíte jak puk. Absolutně nevíte co máte dělat. Vidíte včely, zase včely a nic než včely. Proboha co s tím? Bojíte se cokoliv udělat, ne že by vám daly žihadlo, ale abyste neudělali něco špatně a o včeličky nepřišli. Tak všechny rámečky dáte zase zpátky přemýšlíte, kdo by vám poradil a ukázal co a jak. Jako záchrana přijde Lenka, co už nějaký pátek včely má a něco poradí, něco ukáže a máte hlavu v pejru nanovo. Evinka se na to už nemůže koukat, zakoupí kombinézu a rázem jsme u včel blbí dva -:). No a protože nejblbější sedlák má největší brambory, vloni jsme vytočili čtyřicet kilo VLASTNÍHO medu. A já po padesáti letech opět točím klikou, no není to úžasné? Konečně jsem velkopodnikadel, protože na mě pracuje minimálně 80 000 dělnic. -:)-:)
Tentokrát karbanátky. Zbytek králíka se peče v troubě. A je to fakt králík, nekecám -:) haf haf -:)-:)
--------------------------
Tak jsem se dočetl na hovínkách.cz, že vědci zjistili, že zatápění v krbu nebo v kamnech způsobuje alzheimera. No nevím. Vzhledem k tomu, že zatápím s malou přestávkou od 15ti let a ještě si pamatuju jak se jmenuju, je ten jejich výzkum nějaký podivný. Já jsem naopak vyzkoumal, že topení v kamnech nebo v krbu způsobuje duševní i fyzickou pohodu. Ani jsem na to nepotřeboval několika milionový grant. Ale má to výhodu, když zapomenu co mi ženuška říkala, odpovím aha, já zatápěl, tak se nediv. -:) -----------------------------------
600g hladké mouky ( část může být špaldova celozrná), 300ml mléka, 1 žloutek, 1 lžička cukru, 1 lžička soli, 4 lžíce oleje, 1 celá kostka droždí.
Zaděláme kvásek a celé těsto. Necháme cca 1 hodinu kynout. Uděláme housky nebo rohlíky. Potřeme je bílkem smíchaným s jednou lžící oleje a posypeme mákem ( kmínem, sezamem nebo solí).
Necháme 1/2 hodiny kynout na plechu a pečeme na 180 st. C.
Pokud se Vám povedou, dejte vědět jak chutnají. Nám moc.
Těšíte se na jaro? To my také. Jenže ráno kouknu z okna a venku je opět sníh, -10 a vypadá to spíš na leden.
Za oknem mi už vylezly papriky a i včelky netrpělivě čekají až se poprvé prolétnou. My zatím pilně topíme, vaříme a jíme. Ještě že nemáme sklony k tloustnutí, jinak bychom už měli metrák. I když tady pohyb nějaký máme. Donést dřevo, vodu, nakrmit zvířata.... Zvířátkům voda hned zamrzne, tak jim dáváme novou několikrát denně. Občas se jdeme projít a to byste nevěřili, jak je po návratu nádherně u kamen.
A je tady ticho, ani ptáčci nezpívají. Však oni začnou, jen co se oteplí. Je jich tady naštěstí hodně, to pak bude koncert po celé dny. Kam se hrabe nějaká filharmonie. Sýkorky a brhlíci jsou u krmítka stále. Brhlík šmejdí okolo nás i v létě a čeká jestli neupadne nějaký drobeček. Já ho vítám slovy ,, nazdar brhlajs". Mám ve zvyku vždycky pozdravit všechna zvířátka. Občas se objeví i strakapoud. Vrabci ti drze žerou u slepic. Prý vymírají, pokud je to pravda, tak je moc dobře že tu jsou. Ta troška pšenice nás nezruinuje.
P.S. Kravička, co jsme si k ní jezdili pro mléko, má telátko. Takže nějaký čas bude jen mléko z hyper super. Bléééé.
Jdu dělat majonézu, k večeři bude vaječná pomazánka. Evinka už peče rohlíky.
1.3.2018
Letos už jsme snědli tak 4 kg česneku a asi 10 kilo cibule. A k tomu dvě velké sklenice majoránky a třílitrovou sklenici sušené zelené natě ( vše z vlastní sklizně). Zato nepoužíváme masoxy, glutamáty a podobné sajrajty. Dále jsme už letos snědli 6 králíků, jednoho kohouta, malého muflona, kozla, tak dvě kila hovězího a kachnu. K tomu několik kilo vlastního sýra, tvarohu a tlačenky. A ještě 180 vajec. Zeleninu a ovoce nepočítáme.
Jak je vidět, i z podprůměrného důchodu lze jíst jak na zámku. Sedět a nadávat fakt nebudeme. Místo toho pěstujeme, chováme, sušíme, zavařujeme a mrazíme. A máme se jak na zámku.
Při svých toulkách hodně fotím i zdánlivě nezajímavé věci. Koneckonců místa na disku je zatím dost. Jenže při prohlížení fotek se velice často divím jaké tvary a kouzla dokáže příroda. Velmi často se na fotkách zjevují obličeje, někdy i celé postavy. Chce to jen se pozorně dívat a mít představivost.
- jednou bude tolik chytrosti, že z toho bude každej blbej
- rychlost degradace lidstva je přímo úměrná rychlosti technického pokroku
Zítra bude 1. březen a venku je jako na Sibiři. Copak o to, my si topíme ale zvířátka to mají těžší. I když ty naše zatím tu zimu snášejí velice dobře.
Slepice, co je na obrázku, tak ta naše není. Tu si chová kuna. Je to slepice, která utekla a zvykla si žít divoce. Kuna by jí mohla v noci klidně sežrat ale neudělá to, protože kuna je chytrá. Ta slepice jí totiž snáší vajíčka. A my potom různě po okolí nacházíme prázdné skořápky. Už se jí ani nesnažíme chytit, zkoušeli jsme jí zavřít, ale jak jsme to udělali byla ve stresu. A my nechceme aby z toho měla doživotní trauma ( to je teď moderní mít ho z každé 3,14čoviny a hned se soudit o miliony -:) ).
Tak mě napadá, že ta slepice je docela pěkná a mohla by si nabrnknout nějakého kohoutího milionáře a hezky ho oškubat. Asi nečte časopisy pro ženy a nekouká na seriály, takže jí to nenapadne. Chudák holka. Je tak nemoderní .... Správně by měla do třiceti studovat nějakou zbytečnou VŠ kde se to dá okecat, potom cestovat po světě a honit kariéru. Ale ona néé, ona si klidně snáší vajíčka, má kuřata a žádný nervy. Jak může žít tak nemoderně to tedy nechápu ..... I když trošku chytrá je. Nechodí si sice na sociálku pro dáffky, ale vydatně se přiživuje u ostatních slepic.
Někde ve stodole Lenka vyhrabala kabát. Krásný, zelený, rok výroby 1958. Prostě poslední móda. Konečně mám to, po čem jsem léta letoucí toužil. Konečně jsem in, free a cool. A můžu jít lovit děvčata. Ony si totiž na módu velice potrpí. Ještě poprosím Evinku, aby mi na něj našila nějaké pruhy, neboť čím víc pruhů, tím víc Adidas. Tuhle jsem šel po Lubenci a fakt nekecám, holky se za mnou opravdu otáčely. Jenže holky byly stydlivé ( to víte, holt maloměsto), takže z toho nic nebylo. Ale kabát se jim líbil neobyčejně, protože téměř každá otáčela oči nábožně v sloup. Bohužel jen do té doby, než přišla Evinka a se slovy nedělej tu ostudu mě nacpala za řídítka mého tříkolového vozidla. Sama si sedla vedle mě (asi aby předešla tomu, že vedle mě bude sedět ta nejkrásnější z místních bezdomovkyň) a téměř nadzvukovou rychlostí jsme uháněli tam, kde bydlíme. Bydlíme na místě o kterém řidič jedné zásilkové služby prohlásil: já se na to můžu vysrat jezdit do takové prdele. No, byl to asi něžný romantik.
Jinak ten kabát nosím velice rád. Nevím jak to ti komunisti dělali, ale hřeje tak, že se mu žádná dnešní bunda nevyrovná. Prostě za socialismu se uměly dělat pořádné a funkční věci.
Mrzne až praští, ale my máme pelíšek a navíc jsme otužilí. Na noc nás máma pěkně nakrmí mlíčkem a zachumlá do pelíšku. Už je nám sedmnáct dní a rosteme jako z vody.
Páníčkové jsou pěkně zhýčkaný, ti si musí topit v kamnech a také nosit teplé oblečení. To nám stačí kožíšek a navíc ho máme hezky zbarvený. Ještě pár dnů a budeme papat sami a zapíjet to mlíčkem od maminky. Ale až budeme ještě větší, už nám maminka mlíčko nedá. Ne že bychom ho nechtěli, ale prostě nebude. Ale páníčkové nás o hladu určitě nenechají. No a páníček bude muset udělat pro nás další bydlení, protože se pěkně rozrůstáme. Další dvě tety totiž čekají miminka.
A zkuste nás spočítat :-), jsme pěkně přitulený k sobě a zahříváme se
--------------
Včera jsme vyseli do truhlíků papriky a rajčata. Uvidíme jaké bude jaro. Zatím bylo ráno -10. A čeká nás stavba skleníku, který jsem dostal vloni k narozeninám. Takže jen co se oteplí, nuda určitě hrozit nebude. Už za měsíc budeme sázet brambory, sít mrkefff, petržel ( prý abych dlouho vydržel) a salát. No a potom už to pojede až do podzimu. A pak že se důchodci nudí. My ani náhodou. Jo a k obědu je rajská a maso z Maxima. To byl býček co tady běhal okolo. Mimořádně nebyl králík :-) :-) :-)
Je zajímavé, že čím je člověk starší, tím více se mu vybavují věci dávno zasunuté v paměti. Třeba první láska. Na tom by nebylo nic divného, ale ta první láska byla v mateřské školce. Nebo jak jsme se jako malé děti chodily koupat do "vrbiček", což byla tůňka v potoce, kde o kousek níž byli raci. I ryby jsme chytali do košíku.
Ani bych to sem nepsal, ale ten talíř .... nikoliv létající, ale talíř v dnešní době neobvyklý a to prosím talíř plechový, smaltovaný. Mívala ho moje babička. Byl se světle modrým smaltem, otlučený a žraly z něj slepice. Asi bych si na něj nikdy nevzpomněl, kdybych na něj nenarazil v obchodě. Sice nebyl modrý, ale bílý s černým proužkem po obvodě. A dětství bylo v mžiku zpátky. Ano, tušíte dobře, koupil jsem si ho. Jen tak, jako připomínku něčeho, co už se nevrátí. A stal se mým nejoblíbenějším talířem na polévku. A až jednou mi stářím bude padat vše z ruky a bude otlučený, budou z něj žrát zase slepice. Kruh se uzavře ...
20. února
Jakmile začne mrznout, vozíme si vodu ze studánky. V létě nám z té studánky teče sama samospádem. Sto dvacet metrů to je. Sice bych mohl zakopat potrubí do země, ale tady jsme prakticky na skále a na to už nějak není chuť ani síla. Alespoň i v zimě mám pohyb na čerstvém vzduchu.
V létě je to jiné. Máme od studánky položenou černou hadici a když svítí sluníčko máme tak horkou vodu, že se v ní nedá ani koupat. Problém bývá kde vzít studenou. V zimě není zase problém, kde vzít teplou. Velký hrnec na kamnech bohatě stačí.
V důchodu je na to čas a když to člověk bere jako zábavu a ne jako otravu .... prostě paráda. Žádný stres, žádná honička, žádné starosti. Tohle vědět, tak jsem šel do důchodu už ve dvaceti :-) :-).
Obdivuji Evinku, že dokáže stále vymýšlet co budeme jíst. Někdy máme třeba svíčkovou, jindy guláš z kance ale u nás vede zelenina a králík. Králík jde dělat snad na tisíc způsobů a oba ho máme hodně rádi. Občas si dáme třeba i nudle s mákem. Ten si sami meleme což dá docela zabrat na ručním mlýnku. Ale už jsem to vychytal. Místo kliky aku vrtačka a to je potom fofr. Jo, zlatý český ručičky. To se pak mák mele jedna radost.
Ono je stejně všechno o tom, z jak kvalitních surovin se vaří. Z těch vlastních se vaří nejlépe a nejchutněji. A když si to sami vypěstujeme, tak taky nic nevyhodíme. Byl by to hřích zabít třeba králíka a pak to vyhodit. Člověk když to zvíře zabije, tak má k němu úctu. ( Zkuste se starat pět měsíců o králíka, potom ho klepněte abyste se najedli a pochopíte to.) Já vím, koupit kus flákoty u řezníka, to je takový anonymní, nemusíte to zvíře chytit a zabít. On to za Vás udělá někdo jiný. Někdo řekne, že jsem vrah. Ale on není? On si jen toho vraha zaplatí. Jiný rozdíl v tom není. Jediné řešení je nejíst maso. O tom co dokáží často vyrobit z nejen masa výrobci by bylo na samostatný článek. To bývá přímo pohrdání zvířecím ( i rostlinným) životem.
Na závěr otázka pro vegetariány: křičí salát když ho rvete ze země? Já si myslím, že ano. Jenom my to neslyšíme.
Recept na pánev najdete níže.
Jako každý rok se těšíme na jaro až opět mimo jiné začneme sít a sázet. Dnes nám přišla objednaná semínka a hnojivo. Podotýkám, že bio hnojivo. Jenom nám to letos opět parádně zdražili. Ta hromádka co vidíte stála 930,- Kč.
Napadlo mě, kolik bych asi za to měl zeleniny v obchodě. Ale ta není taková jako vlastnoručně vypěstovaná. A práce na zahradě lepší než chodit do posilovny.
Další králice si staví pelíšek, brzy bude mít mladé. A zrovna se parádně ochladilo. No snad to holka jedna zvládne.
Dnes byla parádní zima, i slepice vylezly z kurníku jen se nažrat a honem zpátky. A ani moc nesnáší, tak tři vajíčka denně. Jedna slepice je ještě v šoku, protože si jí chtělo dát káně k obědu. Ještě že jsme byli doma, jinak by to měla spočítaný. Káňata jsou dost oprsklá, vloni vlítnul na slepici dva metry od nás. Nezlobím se na to káně, prostě mělo hlad a chtělo se najíst. V přírodě totiž neexistuje ani dobro, ani zlo.
A v důchodu je fakt báječně, jupíííííí.
Vezmeme jednoho králíka ( 2 kg) a jedno vepřové koleno (1,5 kg) a uvaříme do měkka. Maso obereme a nakrájíme na kousky. Kůže a tučné umeleme společně s česnekem ( dvě celé paličky). přidáme lžíci soli, dvě lžíce octa a hrst majoránky. Zalijeme asi čtyřmi dcl vývaru a řádně promícháme. Poté naplníme pytlíky na tlačenku a dáme vychladnout. Získáme tak 2,70 kg tlačenky.
Ze zbylého vývaru uvaříme ovarovou polévku.
Kosti rozdrtíme slepicím. Slepice později můžeme použít místo králíka. Zatím ale snášejí vajíčka, tak můžou být klidné.
Po celou dobu výroby odháníme kocoura, což nechtěl pochopit a zuřivě mňoukal do té doby, než dostal kousek masa.
P.S. Asi si pořídíme husy .... Jo, s jídlem roste chuť -:)
Včera jsme opět dělali sýry a dnes budeme dělat tlačenku z králíka a vepřového kolena. Večer napíšu jak jí děláme a možná zase nějakou filozofickou úvahu hihi.
Důchodci totiž nemají na nic čas :-)
No, nemají ... nakonec jsem pouze klepnul králíka a tlačenka se bude dělat zítra. Místo toho jsem se šel projít. Než jsem se vrátil, tak Evinka upekla křupavoučké rohlíčky. Budou k večeři se sýrem a ráno k snídani s máslem. K tomu melta.
Tak mě napadá, jestli mladí vůbec vědí co to melta je. A jestli si dovedou představit, že dříve chudí lidé ji měli bez mléka a bez cukru a máčeli si do ní suchý chléb. A byli rádi, že se alespoň najedí. Myslím, že si tohle představit nedovedou. A ani nevěří, že se taková doba může klidně zopakovat. Já říkám že může. Až tady si uvědomuji, jak se prostí lidé dříve nadřeli. Jenom nadělat dřevo na zimu pouze ruční pilou by dnes asi málokdo zvládl. Můj praděda ještě chodil dobývat pařezy do lesa aby bylo čím topit. Ta dřina vykopat pařez vzrostlého stromu je pro nás nepředstavitelná. A prababička chodila s nůší hodinu tam a hodinu zpátky aby v té nůši přinesla chroští. A ani to chroští nebylo zadarmo. Aby jej mohla sbírat, napřed si to u hajného musela odpracovat. Teprve potom mohla buď vysekávat trávu na pasekách, nebo sbírat to chroští. Jo, tehdy se lidi o kousek trávy u potoka nebo v příkopu téměř prali. Dnes o to zájem není.
Pod námi je louka, asi tak hektar. Přijedou dva traktory se sekačkou a za dvacet! minut mají posekáno. Kdo by ještě sekal kosou. A nevím, kolik lidí by bylo potřeba, aby to za jeden den vůbec posekali. Za nějaký den tu trávu otočí a za pár dní se to nabalíkuje. No a když to neuschne, tak se z toho udělá senáž ( to jsou ty balíky v igelitu). Rychlé a efektní. Jen to seno stojí za ... no .... za nic. Místo toho nakrmíme krávy GMO sojou z emeriky (:- a pak se divíme. Tam kde dříve mělo práci X lidí, dnes stačí jeden.
Zpohodlněli jsme, to je ono. Ani my už se nechceme dřít. Jen velmi často zapomínáme, že každá mince má dvě strany. Stačí se podívat na výše uvedenou louku. Dříve byly louky plné květů a dnes? Pouze tráva pochybné kvality a kvítek tam nenajdete. Kde jsou ty louky plné kopretin, zvonků, chrp a třeba vlčích máků? O kvalitě potravin a o tom co se v nich nachází je lepší se nezmiňovat.
Máte-li alespoň kousíček zahrádky, pěstujte cokoliv. Neušetříte, moc se nenajíte z maličkého záhonku, ALE BUDETE V KONTAKTU S PŘÍRODOU a věřte nebo ne, ten pocit hrabat se v hlíně je k nezaplacení. A následná radost z kytičky nebo zeleniny vypiplané ze semínka též.
Hezký den všem
Už jako kluk jsem měl rád zahrádku. No zahrádku, naše zahrada byla hodně veliká. Ve třinácti jsem uměl sekat kosou, sušil seno a choval králíky.
S přibývajícím věkem jsem začal mít zájem o jiná zvířátka. Tehdy chodily v minisukních.
A jak šel čas, koupil jsem starou chalupu a zahrádkaření jsem se začal věnovat znovu. No i to mě časem pustilo. Myslel jsem si, že se k němu už nikdy nevrátím. Jenže nikdy neříkej nikdy.
Tady jsem začal pár let před důchodem. To co vidíte na fotce byl prales kudy nešlo projít. Udělat z toho zahradu vůbec nebylo v plánu.
Ale malý záhonek na petržel do polévky by se hodil. Potom větší záhonek, pak ještě větší a za pět let.... ne, už opravdu větší ne.
Takže do dopadlo jak vidíte. Dnes pěstujeme téměř všechnu zeleninu pro vlastní potřebu. Ale je jí stále málo. Ještě že brambory máme po celý rok.
Ano, je to dřina. Dřina, která vás musí bavit. Tohle opravdu nejde dělat na výdělek. Jsme rádi, že máme svoji zeleninu i brambory. A také rybíz, jahody, maliny, ostružiny i pár borůvek. Co nesníme to zavaříme, zmrazíme nebo usušíme.
Je únor a my už se zase těšíme jak budeme sít a sázet a potom to vytahovat očima a čekat až se objeví první výhonky.
A později procházet zahradou a zobat co uzrálo. Jo, takový voňavý, čerstvý jahůdky Evince do postýlky, to je pak samý úsměv po celý den. Poznámka pro rejpaly - usmívá se na mě i bez jahod.
Na závěr pár řádek pro ty snílky, kteří si myslí že si pořídí domeček, malou zahrádku pět arů a budou soběstační ( takových diskuzí je na internetu hodně). Soběstační NEBUDOU ani náhodou. Ani my nejsme. Ale pokud to baví, opravdu to stojí za tu práci.
Nastalo datum, kdy mi náš milovaný stát posílá důchod a je třeba si jej vyzvednout. Za tím účelem nezbývá nic jiného, než odjet z divočiny do města. Při té příležitosti zkontrolujeme byt a navštívíme občas i příbuzné. Též nakoupíme něco málo základních potravin, protože obilí nemáme pěstovat kde a přiznám se, že to ani neumíme.
Takže mámo vstávat ať všechno stihneme. Nakrmit králíky, slepice, připravit kamna na zátop až přijedeme zpět. To zas bude v chatičce zima až se vrátíme.
Na poště kupodivu bylo otevřeno, i důchod tam byl. Hurá, jedem do hyper super nakoupit. Oběma nám naskakuje vyrážka jak se nám chce, ale vařit a jíst se musí. Pětikačka na vozík a hurá do chrámu konzumu.
Ovoce a zelenina se na nás šklebí jako první. Vše se tváří jako před chvílí utržené ze stromu, krásně barevné. Jo, ty speciální žárovky nad tím umějí divy. Ale oba víme své. Po chvilce váhání bereme kilo hrušek a kilo mrkve. Ta je na rozdíl od té naší vlastní (tu už jsme sežrali) bez červíků. A jistě i bez jakékoliv chemie. :-)
Procházíme štítivě kolem tzv. uzenin, které kouř viděly tak maximálně z výfuku kamionu. Tekutý kouř, to je teď moderní. Namočit to do nějaké sra..ky a ono se to tváří jako uzené. Děkujeme, nechceme.
Ze zvědavosti beru do ruky krabičku s pochoutkovým salátem. Teda pochoutkovým jak pro koho. Čtu složení a vypadá to tak, že nějaká chemička koupila pár brambor, přimíchala je to těch sajrajtů co vyrábí a nazvala to salátem.
Z nouze bereme pět kostek másla ( no nekup to ta 39,- ), čtyři kostičky droždí, kypřící prášek a balík mouky a cukru. Pak si stoupneme do fronty nikoliv na banány, ale u pokladen. Lidi kolem čučí nepřítomným zrakem a my nostalgicky vzpomínáme na družné fronty na tehdejší pomeranče.
Uff, máme to za sebou. Oba se utvrzujeme v tom, že co si nevypěstujeme a neuděláme stojí ....ehm... ano, nakupovat je krásné a osvobozující (:- Ještě že máme nejméně na čtrnáct dní od toho klid.
Ještě že u příbuzných jsme si krásně poseděli a popovídali.
Večer se vracíme do naší útulné chatičky, kde nás sice čeká krásných +4st., ale nám je tady nádherně.
Chtěl bych se s Vámi podělit o zkušenosti a jízdní dojmy tohoto úžasného a velmi praktického vozidla.
Začněme karoserií u které zaujme na první pohled líbivý a skutečně nadčasový design. Vozidlo je dodávané ve třech barvách- zelená, modrá a červená, všechny v základní ceně a bez příplatku.
Motorizace: Motorová jednotka o výkonu jedné lidské síly disponuje dostatečným výkonem pro všechny jízdní podmínky. Pro zvýšení výkonu a úspory paliva v podobě řízků, bifteků a jiných pochutin můžeme zapřáhnout třeba psa ( z něj bifteky prosím nedělat, příště by nechtěl tahat!). Hlučnost motoru záleží na tom, jak moc funíte ( pes většinou nefuní vůbec).
Jízdní komfort: Vzhledem k tomu, že vozidlo odvozilo postupně tři vnučky od mimina do věku zhruba tří let a nestěžovaly si, lze předpokládat, že jízdní komfort je na velmi, ale opravdu velmi vysoké úrovni. Dřevo má jízdní komfort asi na háku, protože mlčí jak pařez.
Celkové shrnutí: jedná o výborné, reprezentativní a přitom levné vozidlo české výroby s prakticky nulovými náklady na servis. Jeho cena byla před pěti léty 2300,- Kčs ...ehm... Kč. Mohu všem jenom doporučit.
Vyrábí: Kovodružstvo Žebrák
Miluji toulání lesem. Toulání za téměř každého počasí, neboť les má své kouzlo vždy. Pro mě je to chrám, do kterého vstupuji s úctou a pokorou.
Les je pokaždé jiný. V zimě krásné ticho, na jaře zpěv ptáků, v létě vůně smoly a bzučení hmyzu , no a na podzim barevná krása snoubená s melancholií, že léto je nenávratně pryč.
Rád chodím do lesa když drobně prší. Vezmu si holínky, pláštěnku a courám jen tak po lese. Nasávám tu zvláštní atmosféru ticha, vody a jiných barev. I v dešti les žije svým životem. V létě nasává vodu všemi svými póry, ptáček schovaný šikovně, aby na něj nepršelo a i veverka si doběhne pro něco k snědku a spěchá zpátky do svého pelíšku.
I já občas najdu něco dobrého. Někdy houby, někdy maliny či ostružiny. Jen borůvky tu nejsou. No a když nenajdu nic k jídlu, donesu domů alespoň nějakou suchou větev na topení. A nikdy nezapomenu lesu poděkovat. On to ví a vždy se mi krásně odmění.
Tak nějak se nám ztrácí voda. Tyhle malé přehrady tvoří kaskádu po celém Struhařském potoku až do Lubence. Tvořily krásná jezírka kde se dalo koupat. Dnes jsou zanesené, nikdo se už o to nestará.
Naši předkové dokázali toto postavit z krásně opracovaných kamenů a jak je vidět, velmi bytelně. A to měli jen ruční nářadí a koňský potah. Minulý rok se o totéž pokoušela jakási firma a výsledek je velmi žalostný. A to měli bagry a veškerou techniku. Toto je proti tomu umělecké dílo. Jo... úpadek řemesla se tomu říká.
Často se podél tohoto potoka toulám a voda zde teče málokdy. Pouze na jaře po velkých deštích nebo když přijde průtrž mračen, to je potom vody zase až moc.
Kousek za naší chatou tekl potůček, dnes po něm zbyla pouze nevýrazná strouha. Škoda, potůček u chaty by se mi líbil.
Dnes se staly dvě události:
Narodili se nám králíčci a navštívila nás civilizace - projel kolem traktor, napřed tam a potom zpátky. Kruci, začíná tu být nějak moc rušno -:)
+ nové foto v sekci ,, co se jinam nevešlo"
Dostali jsme starší pánev s tím, že stejně na ní nejde péct, protože se na ní všechno připálí. Moje paní jí vyzkoušela a ejhle, jde na ní upéct třeba deset řízků a pak zlehka omýt ve vodě s jarem.
Ono je to tak, vyděláváte na sporák, vyděláváte na plyn nebo elektriku abyste zjistili, že to nádobí co máte je na nic. Tak jdete vydělat na ještě lepší nádobí. A pak na ještě lepší sporák, ještě lepší nádobí a pořád do kolečka. A ke stáří zjistíte, že dá daleko méně práce chodit na klacky do lesa a topit dřevem. A že ta pánev co připaluje je vlastně bezva, protože .... protože plotna na sporáku kde se tím dřevem topí je na vaření super.
No já vím, máme štěstí že zakopneme a jsme v lese. Chápu, že ne každý má to štěstí a ne každého by to bavilo. Ale nás to baví a to hodně moc.
P.S. Jdeme dělat tvaroh, mléko už je akorát zkyslé. -:)
Do krámu daleko a navíc se nechce. I do důchodu daleko. Tak co budeme vařit? V mrazáku sice masa dost, ale na něj chuť nemáme. Takže zeleninka a brambory - oboje vlastní.
To vezme velká pánev, na másle se usmaží cibulka do zlatova, přidá se nakrájená zelenina např. mrkev, hrášek, petržel a třeba růžičková kapusta ( bez herbicidů, pesticidů, insekticidů a umělých hnojiv, ale občas s červíkem - a pak že to bude bez masa). Přidá se granulovaná paprika a sušená rajčata. Můžeme též přidat maso, nejlépe kuřecí s růstovými hormony ( dobře po nich rostou prsa, bohužel jen chlapům) a antibiotiky. Osolíme, opepříme a navrch položíme oloupané nakrájené brambory ze zahrádky. Trochu podlijeme a necháme dusit 1/4 hod. na mírném ohni. Slupky z brambor a zeleniny dáme králíkům a králíky později na tu pánev. No a nemusíme mýt spoustu hrnců, stačí na to jedna pánev.
Dobrou chuť.
P.S. Ty antibiotika v kuřatech viz časopis Náš chov č. 7/ 2017.
Tak jsem dostal hůl. Asi jsem už starej, ale nějak si to nechci připustit. A zaplať pánbůh jí zatím nepotřebuji. Ale jednou se bude hodit, třeba na obranu. A navíc je docela pěkná.
To se vezme 20 litrů mléka od kravičky, zahřeje na 32 st. C, přidá sýřidlo, nechá se 50 minut v klidu, potom se to rozkrájí, dá formiček nebo do plátna vykapat a je z toho sýr.
Má ale jednu vadu - už nikdy Vám nebude chutnat sýr z obchodu -:)
Do krámu téměř nechodíme ( ono taky co tam). A tak si pečeme sami. Šoupnem to do sporáku, trochu víc přiložíme a máme bezva houstičky. A bez chemie. K tomu vlastní sýr, mléko od kravičky a to je ňamka.
V polovině 18. století vznikla mezi Struhaři a Libkovicemi na území katastru Lubenec samota, patrně z ovčárny, zvaná Hájek r. 1772 měla již 2 čísla popisná 60 a 61. Do konce století čp. 60 vlastnily Ondřej a Terezie Kuncovi a poté Jan a Kateřina Tichých. Čp. 61 pak Josef Švarc poté Václav Matěj s Barborou Švarcovi a nakonec Kateřina Tichá. Na těchto samotách bydleli lidé ještě po II sv. válce, dnes jsou pusté.
Opsáno z www.turistika.cz
Toto stavení vloni navštívila paní, která tu jako šestiletá holka bydlela. Dle jejího vyprávění zde nebyla voda, pouze jakási louže a střecha byla došková. Paní mohlo být tak 70 let.
Stačilo zhruba 60 let a je z toho toto. Být milionář, tak to vrátím do původní podoby. Je velká škoda, že tyto stavby našich předků mizí v nenávratnu.
Tak ahoj jablůňko a díky za dřevo z tvé uschlé větve. Asi je to to poslední co můžeš dát. Já vím, jsi už hodně stará. Hodně let se o tebe nikdo nestaral, jenom bral. Tvá jablíčka už nikdo nechtěl, tak nanejvýš do sběrny, ani dozrát je nenechali.
Teď tě vítr vyvrátil, ležíš na boku, větve proschlé a z posledních sil se snažíš žít dál.
Je mi smutno, když to vidím. Vidím v duchu tu cestu lemovanou jabloněmi, vidím jak je někdo s láskou sázel, těšil se na první plody. Vidím i toho koníka jak táhne vůz po cestě kterou lemujete a kterou už dávno nikdo nepoužívá. To všechno je pryč. Zbyly ste jen vy, staré jabloně. Dožijte v pokoji a za všechny lidi kterým ste udělaly radost veliké DÍKY.
Máme velké slepice a tyhle malé. A protože velké ubližovaly těm malým a vzájemně se nesnášely, měly oddělené kurníky. Konečně ty malé slepičky měly klid.
Jenže přišly velké mrazy a to se zvířátka chovají trošku jinak. Prostě velké vzaly na milost ty malé a bylo všem tepleji.
Totéž lze pozorovat i u krmítka s ptáčkama. Vždy se perou, aby jeden nesnědl něco tomu druhému. Ale jakmile je pod -10st., dávají si pomalu přednost.
A co lidé? Hmmm ..... ???
Boty od bláta, občas trochu zadýchán, copak je asi za obzorem?
Bez zvířátek by bylo pusto a prázdno. Pár takto strávených chvil dá tisíckrát víc než třeba pobyt ve městě. Ano, občas sice šlápnete do hovínka, ale lepší hovno na botách než na duši.
Jo a tzv. vůně domova, pro někoho děsnej smrad, pro někoho opravdu vůně. Holt někomu nesmrdí hnůj, někomu peníze.
Tak tohle byl mazlíček. Každý večer sám přišel se pomazlit. Jenže jsem musel na několik dní odjet a on zapomněl. Ale krásně uměl drbat ve vlasech. Měl na to talent. A jmenoval se Pepíček.
Tak už nám je nějaký ten den. Papáme seno, ječmen a milujeme kopřivy. Papat kopřivy nás naučila panička. A že toho spořádáme, vždyť je nás třináct. Dnes už jsme velký stejně jako naše máma a brzy i my budeme mít dětičky.
Zurčení potoka a jinak absolutní klid. Jen já, potok a staré stromy. Voda nemá ráda když je spoutaná, ráda si teče kudy chce. A vytváří krásné meandry, které nevymyslí žádný architekt. ( pro další fofo kliknout na nadpis)
Jsou místa na první pohled nezajímavá. Netáhnou davy turistů, neboť vidět jejich skrytou krásu není jen tak. Chce to svůj čas, pomalu vstřebávat atmosféru a nespěchat. I v tomto poněkud zvláštním lednovém počasí je příroda úžasná. Jen se umět dívat a cítit.
Ale líbí, a jak. Jenom tuhle krajinu si musíte postupně zamilovat. Není to kraj kde vystoupíte z auta a řeknete jééé, to je nádhera. To až časem jsem začal objevovat tajemná zákoutí jak z pohádky i vnímat nádhernou ponurost tohoto kraje. A také objevovat bohatou historii tohoto kraje.