Traduje se, že když mi bylo šest let, zeptal se jeden pán čím chci jednou být. Moje odpověď šokovala, neboť jsem sdělil že důchodce. No, musel jsem si na to počkat 55 let. A děkuji tomu nahoře, že jsem se toho ve zdraví dožil. 

Před odchodem do důchodu byly reakce lidí prakticky shodné: nebudeš mít peníze, budeš se nudit, že ještě neděláš .... 

Tak to vezmu popořadě. Peníze - bez peněz to nejde ale.... Ne, opravdu nemám nahamtáno, jako živnostník jaksi nebylo z čeho. A žít skromně opravdu neznamená žít chudě. Možná se později dočtete jak to s mojí paní děláme.

Nuda - tak ta opravdu nehrozí. Máme obrovskou zahradu, králíky, slepice, chodíme na dřevo a ve volných chvílích couráme po nádherném okolí. A navíc, příroda Vám opravdu dá téměř vše co k životu potřebujete.

Že ještě neděláš - nemám potřebu dále dělat. Ale mám jinou potřebu a to být svobodný ( úplně svobodný být nikdo nemůže ale v rámci možností ano). Chodit do práce je svým způsobem otročení.

Pár dní před odchodem do důchodu začali být reakce trochu jiné. Byly typu já ti to závidím, no ale odstěhovat se na samotu, to bych nedal ( šílený newspeak, co komu by nedal?). Nedal by to každé ráno zatápět, v zimě chodit pro vodu, pracovat na zahrádce ... Nebo by nedal probouzet se za zpěvu ptáků do ranního oparu,  projít zahradou, zobnout si vlastních jahod a jiného ovoce, radovat se z toho jak hezky vše roste a kvete.... 

Na závěr této úvahy chci poděkovat Lence a Láďovi že nám toto umožnili. Bez nich bychom asi opravdu hnili v bytovce.