Vzpomínky

Mrazivé proroctví

Televizi nemáme už osm let a ani jí nechceme. Občas se podíváme na nějaký film na youtube. Včera jsme se koukli ( no nesmějte se) na Plechovou kavalerii. A mě se vybavila jedna vzpomínka.                                                                                                                           Jako vojáci jsme také byli na žňové brigádě na Slovensku. A musím říci, že to nemělo chybu. Vozili jsme kukuřici od kombajnů na silo, lampasáka jsme za 14 dní viděli jednou. Krmili nás tam doslova s péčí a láskou a děvčata na rozdíl od těch českých se s vojáky rády bavily.                                                                                                                                                                                                           Asi jsem se jedné trošku líbil, protože jsme si každý večer povídali. Možná čekala něco víc, ale já měl doma holku a tak  (kupodivu) zůstalo jen u povídání.                                                                                                                                                                               Jednou mi povídá: ,, Počuvaj, stará mama povedala, že našu generaciu raz čaká vojna. No bude to taká zvláštna vojna ... neviem ako to povedať..... vraj  bez uniforiem."                                                                                                                                                            Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, dnes mě z toho tak trošku mrazí. 

Když mi bylo šedesát 

Je šestého, půl páté ráno a venku pomalu taje sníh. V kamnech praská dřevo a já se zrovna narodil, tedy ne teď ale před šedesáti lety. Nějak moc to uteklo.

Život byl takový jaky byl, nemohu si stěžovat. Pár kopanců jsem udělal, pár dobrých věci také. Je pravda, že spoustu věcí člověk pochopí až ke stáří. Asi to tak má být. Jinak bychom jako mladí byli moc klidní. Teď jde spousta věcí mimo mě. Spoustu věcí totiž není potřeba vůbec řešit. Učím se od přírody, ta neřeší nic a je tu miliony let. Nežene se za mamonem jako spousta lidí. Zvířátkům stačí když se nají a mají mláďata aby nevymřela. Jo aha, my nejsme zvířátka. No, nejsme a to je ten problém. My se musíme honit, hamtat prachy a majetek. Mít větší barák, lepší auto, hezčí ženu, dovolenou u moooře.... A pak bác, byl jsem opět na začátku a kolečko se opakuje. Opravdu se to musí opakovat? Nejde snad vystoupit z toho krysího závodu a žít si po svém? Nejde. Nejde to proto, protože konvence, protože co by tomu ostatní řekli. Nejde to proto, protože máte děti malé a žít jinak, jo to hrozí že vám je sebere sociálka. A tak se stáváte otroky systému a ještě se vám to líbí. Kupujete, honíte prachy které hned utratíte za věci které ani nepotřebujete.

A najednou přišlo to bác. Spadl jsem téměř na samé dno, od žití pod mostem mě moc nedělilo. Kdyby při mě nestáli snad všichni svatí .... nevím nevím. Každý den děkuji. Děkuji tomu svému andílkovi tam nahoře že mi ukazuje cestu jak dál.

Je to zvláštní. Zvláštní v tom, že bez nějakých stresů se začalo dařit. Poplatil jsem dluhy a začal žít s pocitem, ze to málo co mám mi stačí. No málo ... mám totiž báječnou ženu. To ona mi dodala chuť do života, která mi tehdy tolik chyběla. Její památnou větu, že se na peníze může vysrat jsem vzal za svoji. Já vím, peníze jsou potřeba. Někde člověk bydlet musí, jíst a topit také. Brali jsme to tak, že pokud budeme mít na základní potřeby bude to bezva a všechno ostatní je luxus, který když nebude dobře a když bude také dobře. A světe div, ono to jde. A jde to přímo nádherně.

Tak je mi šedesát. Kdyby tam nahoře nebyli asociální psychopati, kteří nikdy opravdu nepracovali, byl bych ode dneška v důchodu. Krmil bych v parku holuby, koukal na ty šílenosti v tv a krásně bych hnil. Ne ne, takhle opravdu ne. Žil bych si tady v chatičce uprostřed přírody, pěstoval a choval snad vše co jde, chodil na dřevo a ve městě by mě viděli tak jednou za měcíc. Vodu ze studánky, teplo z lesa a jídlo vlastni. Tedy mimo toho, co si nejde vypěstovat. Konečne bych byl svobodný! Všichni jsme otroky systému dokud nejsme důchodci. Ti nahoře to dobře vědí, proto je tak pozdní odchod do důchodu. Stačí si tohle uvědomit a od toho otrockého systému se odpojit alespoň částečně. Ano, chodím do práce ale chodím tam proto aby mi na stáří dali alespoň nějakou almužnu a ne proto abych se uštval k smrti protože peníze....

P.S. nakonec jsem se zdravě nasr..l  a šel do důchodu o tři roky dříve. Sice mám o dost menší důchod, ale v žádném případě nelituji.

Anička

Anička, Smetanova Lhota a 21.srpen

Jako kluk jsem na tábory jezdil velice rád. Jel jsem už potřetí a tak jsem se docela těšil.

Hned zkraje mě poslali něco donést na ošetřovnu. A tam jsem uviděl tu nejkrásnější vílu na světě. A protože nemocné víly potřebují kytky, tak jsem jí hned jednu donesl. Asi to nic vážného nebylo, protože Anička byla druhý den zdravá jako řípa. A aby opět neonemocněla, nosil jsem jí kytky každý den. Ostatní holky se sice chichotaly, ale po čase je to přešlo. A my byli spolu jak jen to šlo. Šlo se na pochod, byli jsme spolu, šlo se na dřevo, nosili jsme ho spolu. A večer jsme seděli u táboráku a drželi se za ruce. Vedoucí byli bezva, po očku nás jen hlídali a shovívavě se usmívali.

Každý turnus se chodilo jeden den na brigádu, ušlapávat trávu kolem malých stromků v lese. Jenže ten den brigáda skončila snad dřív než začala. V táboře nám oznámili, že nás přepadli rusové a jede se domů. Takže rychle sbalit a šup do autobusu. Samozřejmě my s Aničkou vedle sebe.

Vyklopili nás před fabrikou kde si nás měli vyzvednout rodiče. Jenže táta byl někde na montáži a máma v Praze. Zůstal jsem tam sám. Po chvíli přifrčela šestsettrojka a odvezla mě ( a že to byl zážitek vézt se v takovém autě) před náš barák. Ale doma nikdo. Tak mě odvezli k mému prastrýci a já tam prožil další báječnou část prázdnin. Měli tam na prázdninách ještě jednoho kluka a tak jsme spolu lítali po okolí, křídou psali na silnici nápisy jako třeba vrať se Ivane a pod. a z novin vystřihovali články, lepili je na čtvrtku a vydávali samizdatovou mladou frontu. -:) A vůbec nic jsme si z ničeho nedělali. Prostě parádní zábava. 

No, na Aničku jsem si ani nevzpomněl. Až po moha a mnoha létech jsem nastoupil do fabriky která tehdy pořádala ty tábory. A tam pracoval pán, který měl stejné příjmení  jako ta moje tehdejší dětská láska. Nikdy jsem nenašel odvahu se ho zeptat, zda nemá dceru jménem Anička. Jen jsem tušil že má, neboť bydlel ve stejné vesnici jako tehdy ona.

Máňa

Když mě jako dítě chtěla maminka pohlídat, dávala mě často k Máně. Máňa byla nějaká naše praprateta, paní hodná, stará a žila ve starém baráku na spadnutí v jedné zatuchlé místnosti. Přesto jsem tam chodil velice rád, protože se u ní skrýval poklad. V dnešní době by to byl opravdový poklad. Jednalo o staré radiopřijímače snad z doby kamenné. Měla jich opravdu hodně a sem tam mi nějaký věnovala. Dnes se divím, že jsem ještě na živu, protože jsem se v nich s nadšením hrabal.                                                           V jejím baráčku žil ještě podnájemník. Co si pamatuji, byl to neškodný ožrala žijící v nepředstavitelném bordelu. Dodnes vidím tu hromadu popela, který sypal hned vedle kamen. Ale on byl hrdina! Vyprávělo se, že za války přijeli němci a protože našli někde jednoho z nich mrtvého, nechali nastoupit všechny muže a pokud se někdo nepřizná, každého desátého zastřelí. Všichni mlčeli, on vystoupil a řekl že to byl on. Jenže oni zase tak blbí nebyli, věděli, že on to nebyl. Do toho dostali nějaký befel a tak odjeli. A jak skončil onen hrdina? Přesně tak jak jsem výše popsal. Jmenoval se Pilát ( nikoliv Pontský a býval námořník).

Nadpis textu